Obec Horní Radechová
Horní
Radechová

Jan Mikuláš Kratochvíl

Svědectví o životě divizního-sborového- generála Jana Mikuláše Kratochvíla (1889–1975), rodáka z Horní Radechové

Od kantorského synka k hrdinovi dvou světových válek

Jan Mikuláš Kratochvíl se narodil 11. ledna 1889 zde v Horní Radechové v kantorské rodině. Po maturitě na náchodském reálném gymnáziu (1907) vystudoval deset semestrů strojního inženýrství na Vysoké škole technické v Praze. Když vypukla první světová válka, odjel na ruskou frontu, kde v říjnu 1914 padl v Haliči do zajetí. Jako pravý vlastenec neváhal: v roce 1916 vstoupil do československých legií na Rusi.

V řadách 2. střeleckého pluku „Jiřího z Poděbrad“ prošel nejtvrdšími boji – od rozvědek v Pinských blatech přes slavnou bitvu u Zborova a ústup od Tarnopole až po boje proti Rudé armádě a obranu transsibiřské magistrály. Za osobní hrdinství byl vyznamenán prestižním Křížem sv. Jiří a Řádem M. R. Štefánika „Sokol s meči“. Do svobodné vlasti se v roce 1919 vrátil jako kapitán a svůj život zasvětil budování československé armády, v níž do konce třicátých let vystoupal až do hodnosti plukovníka a velitele pluku.

Když v březnu 1939 Československo obsadilo nacistické Německo, zapojil se okamžitě do odbojové organizace Obrana národa. Už v červenci 1939 opustil protektorát a přes Polsko zamířil do Francie. Za toto rozhodnutí zaplatil tu nejvyšší osobní daň: jeho milovaná manželka Vlasta (rozená Müllerová) zůstala doma, v červenci 1942 ji zatklo gestapo a odvleklo do koncentračního tábora v Osvětimi, odkud se již nikdy nevrátila (pravděpodobně zahynula v říjnu 1942).

Ve Francii velel v roce 1940 v nejtěžších ústupových bojích 1. pěšímu pluku. Dobové posudky jeho nadřízených o něm hovoří jasně: „Je u vojáků oblíben jako správný voják, vždy starostlivý, nestranný a bez demagogických sklonů. I když měl osobní auto, neužíval je a často pochodoval s plukem jako příklad starostlivého velitele.“ Za statečnost před nepřítelem získal Francouzský válečný kříž i Československou medaili Za chrabrost. Po pádu Francie odešel do Velké Británie, kde působil jako přednosta odborů na exilovém Ministerstvu národní obrany (MNO) v Londýně a počátkem roku 1943 jako velitel 1. československé samostatné brigády.

Východní fronta, politické intriky a pravda o Dukle

V březnu 1943 byl plk. Kratochvíl londýnskou vládou vyslán do Sovětského svazu, v červnu povýšen na brigádního generála a 18. května 1944 řádně jmenován prezidentem Edvardem Benešem a ministrem obrany Sergejem Ingrem (se souhlasem sovětské vlády) prvním velitelem 1. československého armádního sboru v SSSR.

Desítky let se v učebnicích i médiích psalo výhradně o „Svobodově armádě“, zatímco jméno generála Kratochvíla bylo zamlčováno. Dokonce i u vysokých sovětských vyznamenání se lhalo – například se tvrdilo, že Řád vlastenecké války I. stupně obdržel jako jediný Bohumír Lomský, přitom jej 21. prosince 1943 v Moskvě obdržel právě generál Kratochvíl.

Proč musel být vymazán z historie? Odpověď jsem po letech nalezl v odtajněných českých, policejních i ruských vojenských archivech. Jan Kratochvíl byl apolitický profesionál, vlastenec a čestný důstojník věrný demokratické republice a londýnské vládě. Tím byl pro moskevské vedení KSČ a sovětské zpravodajce nepřijatelný. Už 1. února 1943 psali komunisté Jaroslav Procházka a Bohuslav Vrbenský z Buzuluku dopis Klementu Gottwaldovi, v němž varovali, že Kratochvíl jako „chráněnec plk. Píky a gen. Ingra nebude v budoucnosti jednat v zájmu komunistů, nýbrž v zájmu londýnské vlády“, a žádali, aby byl na úkor Kratochvíla za každou cenu prosazován poddajný a prosovětský plk. Ludvík Svoboda.

Proti generálu Kratochvílovi intrikoval komunistický velvyslanec Zdeněk Fierlinger, zpravodajec Bedřich Reicin i samotný Ludvík Svoboda, který – jak dokládají archivní dokumenty – dokonce úmyslně přiděloval k nově formované 3. brigádě méně schopné důstojníky, jen aby zbrzdil přípravu sboru jako celku a udržel výsadní postavení své 1. brigády. Společně s generálem Heliodorem Píkou se navíc Kratochvíl odvážně stavěl proti nezákonnému postupu sovětských orgánů, které na osvobozovaném území cenzurovaly československou vládu a násilně odváděly naše občany do Rudé armády.

Vše vyvrcholilo v září 1944 při karpatsko-dukelské operaci. Ta byla z politických důvodů vrchním sovětským velením spuštěna narychlo a bez dostatečné přípravy. Náš sbor tehdy trpěl kritickým nedostatkem důstojníků (85 důstojníků z Anglie dorazilo na frontu v polobotkách až 10. září a mnozí ještě týž den padli), tanková brigáda nedostala tanky a sovětské jednotky zablokovaly komunikace pro přesun. Generál Kratochvíl byl během 9. září osobně v první linii u 3. brigády, kde svým vlastním zásahem zastavil paniku a ústup jednotek pod německou minometnou palbou.

Přestože za počáteční neúspěch a chaos neslo vinu nepřipravené velení 1. ukrajinského frontu maršála I. S. Koněva, Koněv si vlastní selhání odmítl připustit. Potřeboval obětního beránka a zároveň záminku, jak se zbavit nepohodlného „londýnského“ generála. Dne 10. září 1944 proto maršál Koněv – v rozporu s československou ústavou a bez souhlasu prezidenta republiky – odvolal generála Kratochvíla z funkce velitele 1.čs. armádního sboru v SSSR, velení sboru předal Ludvíku Svobodovi. Sovětský generál Moskalenko tehdy Svobodovi při předávání velení sarkasticky řekl: „Maje k vám velkou důvěru, svěřuji vám velení sboru, třebaže, jak jsem se včera přesvědčil, to ani s brigádou neumíte.“ Krvavá jatka na Dukle pokračovala pod Svobodovým velením a vyžádala si tisíce životů, ale politický cíl komunistů byl splněn.

Poválečná perzekuce a pěstoun z dětského domova

Po válce byl strýc povýšen na divizního generála, velel II. sboru v Hradci Králové. Kvalifikační listina z roku 1946 jej popisuje jako „rázného, přímého a otevřeného velitele veselé a dobrosrdečné letory, který v důstojnickém sboru vytvořil ducha přátelské družnosti“. Hned po komunistickém převratu, k 1. dubnu 1948, byl však definitivně přeložen do výslužby dle rozhodnutí asi NKVD a komunistického ministra obrany generála Ludvíka Svobody ze zdravotních důvodů.

V 50. letech, kdy komunistická kontrarozvědka (OBZ) mučila a vyslýchala důstojníky ze Západu i štábu 1. čs. armádního sboru (včetně náčelníka štábu plk. Jana Pernikáře), se ukázal skutečný charakter generála Kratochvíla i úcta, které se u vojáků těšil: ani pod krutým nátlakem vyšetřovatelů na něj jeho podřízení nikdy neplivali špínu a neházeli na něj vinu.

Zatímco z Ludvíka Svobody udělal režim modlu a později prezidenta, generál Kratochvíl dožíval v naprostém ústraní v Červeném Kostelci. Zbavení velení nesl statečně jako voják, ale nesmírně těžce nesl lživé obviňování, že snad jeho vinou umírali na Dukle vojáci, které měl tolik rád.

Zde se jeho osud protíná s mým vlastním životem. Když můj otec tehdy Moravcův zpravodajský důstojník utekl před komunisty do exilu, kde působil jako agent chodec, a následně vstoupil do US Army, já byl od narození, jako „syn nepřítele republiky“ umístěn do převýchovných ústavů i dětských domovů a matka uvězněna. Od mého narození mě v těchto ústavech navštěvoval jen generál Jan Mikuláš Kratochvíl a to pravidelně s obrovskou laskavostí muže zastupujícího mou rodinu. Jméno Jan jsem dostal při křtu po něm, on sám děti neměl (o ženu přišel v koncentračním táboře Osvětim), tak se staral o mě jako o vlastního syna. Skoro až do osmdesátých let jsem si myslel, že je to můj skutečný otec – on mi nikdy neřekl „nejsem tvůj táta“, a jako otce ho brali i ředitele ústavů a učitelé ve školách.

Dodnes si pamatuji, jak jsem se zatajeným dechem poslouchal jeho vyprávění o bojích v Polsku, Francii, Británii, SSSR a nakonec ve vlasti. Nikdy v něm nebyla zášť, jen hluboká láska k vlasti a bolestivé rozčarování z reality při styku se Svobodou, který mu dokonce odmítl dát jako prezident republiky vojenský důchod, který mu byl odebrán. S úsměvem mi líčil třeba to, jak při dobrodružném útěku z Protektorátu Čechy a Morava přes Polsko v roce 1939 musel odhodit batoh se všemi hygienickými potřebami a těžce nesl, že se nemohl oholit, protože celý život úzkostlivě dbal na svůj bezvadný zevnějšek důstojníka, vzor vojáka československé armády. Nebo jak ve Francii vyskočil ze svého velitelského vozu, aby šel pěšky v prachu cesty se svými unavenými vojáky. Byl to zkrátka absolutně čestný a slušný člověk, pravý chlap a voják každým coulem.

Smrt bez poct a pozdní zadostiučinění

Divizní generál Jan Mikuláš Kratochvíl zemřel v březnu 1975 v Červeném Kostelci. Komunistický režim se ho bál i po smrti – pohřeb byl skromný, bez uniforem a jakýchkoli vojenských poct, jen za účasti disidentů a hlídající StB. Pietní akt u hrobu nebyl povolen. Přesto na něj stateční lidé nezapomněli. Členové místního protikomunistického disentu (mezi nimi Milan Hruška, Tomáš Kulda či Jiřina Hašková) chodili k jeho hrobu pravidelně každý rok a za totality na něj pokládali kytice pod bedlivým dohledem Státní bezpečnosti, což se ne vždy obešlo bez následků. Srdcem kluk jsem se s generálem osobně rozloučil při pohřbu jako se svým otcem, za kterého jsem jej až do 80 let považoval.

Vzpomínka z jeho pohřbu: kontrola osobních dokladů na pohřbu generála Kratochvíla, kdy příslušník SNB konstatoval „ a syn“  něco potichu zabručel, možná s úcty k osobnosti generála.

První velké morální zadostiučinění přišlo v roce 2015, u příležitosti 40. výročí generálova úmrtí. Naše rodina společně s městem Červený Kostelec (v čele se starostou Rostislavem Petrákem) a zástupci někdejšího místního disentu tehdy spoluiniciovala opravu jeho hrobového místa, pro něž místní umělkyně Terezie Regnerová zhotovila nový náhrobek s pamětní deskou a generálovou podobiznou.

Slavnostního odhalení náhrobku s pamětní deskou se tehdy osobně ujal náčelník Generálního štábu Armády ČR armádní generál Petr Pavel (dnešní prezident republiky), jehož otec a strýc v Červeném Kostelci dlouhodobě žili a generála Kratochvíla osobně znali. Společně s vojenským historikem Martinem Vaňourkem ten den v divadle J. K. Tyla také besedoval s veřejností u výstavy generálových dokumentů a jeho dochované uniformy. Nad hrobem tehdy armádní generál Petr Pavel pronesl slova, která platí i pro vzdálenou budoucnost: „Když odcházel v padesátých letech do důchodu, žádných poct ani ocenění se nedočkal... Pokud budeme zapomínat na lidi, jako byl generál Kratochvíl, můžeme očekávat, že budou zapomenuti i ti dnešní dobří, kteří si to zaslouží. Národ by si měl stále budovat systém svých příkladů a vzorů, aby se měla mladá generace k čemu vztahovat.“ Vojenské pocty, které strýci komunisté v roce 1975 odepřeli, se mu tak o čtyřicet let později konečně a se vší důstojností vrátily z těch nejvyšších armádních míst.

Je přitom zajímavým historickým paradoxem, že ve stejném roce 2015, při oslavách 70. výročí ukončení druhé světové války v Moskvě (9. května 2015), v průvodu národních hrdinů, byly neseny portréty pouze dvou osobností naší východní armády: hrdiny SSSR od Sokolova kpt. Otakara Jaroše a prvního velitele 1. čs. armádního sboru v SSSR gen. Jana Mikuláše Kratochvíla. Jméno Ludvíka Svobody tam vůbec nebylo připomenuto.

Panel s portrétem generála Jana Kratochvíla nesený v Moskvě při tomto slavnostním průvodu, nám zástupce Ruského velvyslanectví osobně přinesl a věnujeme jej do jeho rodiště, jako projev úcty i těch, kteří změnili takovým zásadním způsobem jeho život.

Dnes v roce 2026, se kruh uzavírá zde v jeho rodné obci výstavbou pomníku.

Odstávky elektřiny

ČEZ Distribuce – Plánované odstávky

Mobilní Rozhlas

Mobilní rozhlas

V obraze

Sledujte informace z našeho webu v mobilní aplikaci – V OBRAZE.
Volně ke stažení:

Kalendář

Listopad2026
Po Út St Čt Pá So Ne
26 27 28 29 30 31 1
2 3 4 5 6 7 8
9 10 11 12 13 14 15
16 17 18 19 20 21 22
23 24 25 26 27 28 29
30 1 2 3 4 5 6

Aktuální počasí

dnes, sobota 21. 11. 2026
slabý déšť 3 °C 0 °C
neděle 22. 11. zataženo 3/-2 °C
pondělí 23. 11. slabé sněžení 0/-4 °C
úterý 24. 11. slabé sněžení -1/-5 °C